Jiráskův Hronov
celoštátna medzidruhová prehliadka amatérskeho divadla s medzinárodnou účasťou
Česká republika, Hronov, 28. 7. – 5. 8. 2023
Čeští divadelní amatéři si patrně nedokážou představit léto bez festivalu Jiráskův Hronov. Právě jejich zájem má zásluhu na tom, že festival kontinuálně pokračuje už 93 let, i když mnohdy měl namále. A stále se sem tam ozývají kritické hlasy toužící po změně či zrušení…
V každém případě, ukazuje se, že divadelní amatérské hnutí v Čechách je i při výměnách generací stále dostatečně silné, a každý rok se do letního Hronova hrne spousta souborů, které prošly sítem národních oborových přehlídek a budou na festivalu hrát. A desítky, ba stovky dalších účastníků, kteří jsou nejen diváky představení a diskutéry v různých klubech, ale také účastníky odborných seminářů, které JH každoročně nabízí. I letošní nabídka představení byla velmi pestrá, vedle cca 40 titulů z oblasti činoherního, loutkového či experimentálního divadla v hlavním programu (což je v podstatě dvojnásobek představení, aby se všichni „vešli“, někdy se hraje i třikrát) je tu ještě stejné množství představení v off-programu, odehrávajících se na open-air scénách v parku Aloise Jiráska, podobně jako koncerty od lidovek po hard-rock. Jinými slovy – až do půlnoci dychtivý divák může sledovat nejrůznější kulturní aktivity. Po půlnoci zase velmi intenzivně fungují improvizované koncerty při kytaře či harmonice ve společnosti přátel a vína. Kdo někdy na Hronově byl, ví o tom své… Nicméně, mnozí z protagonistů tohoto popůlnočního programu jsou účastníky seminářů, které začínají od devíti hodin ráno, a tak není možné flámovat každodenně, aby člověk měl dostatek energie do tvůrčích aktivit.
Na Jiráskově Hronově se tak každoročně scházejí lidé všech generací od puberťáků (dokonce i malých dětí, které letos měly dva vlastní semináře s lákavými názvy Cesta hrdiny a Pohádkový seminář) až po důchodce, z nichž mnozí mají na kontě už mnoho desítek let na Hronově a mají s tímto festivalem spojené nejrůznější osobní vzpomínky. Mnozí sem přivádějí nejen své dnes už dospělé děti, ale i vnoučata, čímž je kontinuita zajištěna.
Semináře jako věčná inspirace
Hronovský festival má jednu velkou výhodu, že se tu přirozeným způsobem setkávají profesionálové a amatéři (mnozí z původních amatérů se po studiu na různých uměleckých školách stávají profesionály a na JH nezapomínají). I v letošním roce nabídla dramaturgie NIPOS – ARTAMA spoustu lákavých seminářů vedených profesionály z oficiálních českých a moravských scén: mj. skladatel, hudebník a herec Jan Matásek z Minoru a jeho muzikantská banda, dramaturg a autor Boris Jedinák z Divadla Na zábradlí a fenomén dokumentární divadlo, herec a loutkář Nikola Orozovič a umění improvizace, děkan JAMU Petr Michálek a jeho autorský seminář či Janek Lesák se seminářem WOW, který tentokrát předváděl a učil seminaristy, jak se dají dělat různá scénická kouzla od falešné krve po hologramy a live cinema.
Představení bylo k vidění na festivalu tolik, že je i energeticky zrychlený jedinec těžko mohl vidět všechna. A je třeba podotknout, že navzdory hodně deštivému počasí byla zaplněna nejen představení v interiérech Jiráskova divadla, Čapkova sálu a Sokolovny, ale i ta na open-air scénách, kde děti mohly vidět množství pohádek často nezávislých tvůrců.
Inspirace klasikou i modernou
Je samozřejmé, že velkou část programu obsadily tituly zkušených souborů, jejichž trvání už překonalo mnoho generací a díky přílivu nové mladé energie stále fungují. Dnes už si sotva někdo vzpomene, že na počátku byl festival věnován výhradně hrám místního rodáka, pana profesora Aloise Jiráska. Tento princip se dosti brzo vyčerpal a festival se značně proměňoval až po dnešní mezioborovou žeň. Nicméně, Jiráskovy hry se čas od času vrací, mnohdy v provedení místního souboru. Ostatně, Jiráskova Lucerna je každoročně připomenuta symbolickým zapálením lucerny skutečné, jejíž světlo po dobu festivalu hoří ve foyeru Jiráskova divadla. V letošním roce byla na festivalu uvedena modernizovaná verze Lucerny souborem Jiráskova divadla Hronov, který v loňském roce oslavil už 200 let trvání.
Mluvíme-li o literární inspiraci, pak je několikanásobná. Jsou tu k vidění tituly dramatických děl českých a zahraničních autorů, adaptace prozaických předloh nebo rozmanité variace propojující náměty klasických příběhů s aktuální problematikou. Až se člověk diví, jak pestrá může být inspirace pro amatéry z celého Česka. Zatímco z českých autorů se neobjevil žádný dvakrát, irský dramatik Martin McDonagh byl na JH nominován dokonce třikrát. Nakonec jsme mohli vidět dvě solidní inscenace jeho tarantinovsky hororově laděných her. Pan Polštář v provedení souboru Načerno z pražského Radaru v režii Lukáše Křížka podle slov režiséra má kruté náměty společné s pohádkami bratří Grimmů. Druhou McDonaghovou inscenací byl Mrzák inishmaanský, první část Aranské trilogie v podání souboru Sputnik z Havířova. Jejím protagonistou je handicapovaný Billy, jehož obklopuje celá plejáda bizarních svérázných postav irského venkova.
Došlo i na klasiky nejklasičtější, tedy Molièra, Goetha či Shakespeara, nicméně právě tyto inscenace byly hodně alternativně pojaté. Například Lakomec v provedení souboru Divadelní klub Jirásek z České Lípy a v režii Václava Klapky si s textem i příběhem klasika pohrával skutečně jako s kopacím míčem. Nabalil na něj nejrůznější inspiraci od commedie dell´arte, rokokových tanečků či hanswurstovské lascivity nejen v pohybové, ale i řečové rovině, a množství improvizací, spojujících starý příběh lakoty a rodinných i vztahových trablů s aktuálními narážkami na dnešní politiku a společnost. Kámen na kameni v podstatě nenechal ani ženský soubor Poslední nakonec ze ZUŠ Mladá Boleslav, jehož variace na Fausta pod názvem Valpuržina noc rave byla více nežli poezií na scéně tanečně pohybovou kreací s výraznými výtvarnými prvky a genderově silně zabarveným příběhem (všechny role hrály ženy a tím bylo ovlivněno i vyznění příběhu). Shakespearovskou variaci na téma Richarda II. přidal zahraniční host Owen Corey z amerického souboru The Giddy Round v sólové inscenaci This Little World (Tento malý svět). Inscenace, která vznikla za covidu, byla původně určena pro streamování. Je koncipována jako retro příběh, vyprávěný protagonistou uvězněným mezi čtyřmi stěnami vězení. Ten má k dispozici jen kousek dřevěného uhlí, kterým si kreslí na tělo a končetiny obličeje různých postav děje a pak společně s nimi jakoby ve vzpomínce na děje minulé zprostředkovává divákům politicko-společenskou situaci kolem Richarda II. Zajímavým příspěvkem byla Mařka Divadla Máj z Prahy, zpracovávající povídku Johannese Urzidila Poslední zvonění. Odehrává se na počátku 2. světové války, kdy prchající židovská rodina přenechá byt a svůj majetek služce Mařce, která se tak na chvíli stane milostpaní, ale situaci společně se svou sestrou psychicky nezvládne a obě paradoxně zaplatí za svou hloupost a pýchu životem. Režisér Jan Kodeš je mimochodem podepsán ještě pod režií polozapomenuté hry letos 95-letého Pavla Kohouta Sex ochotnického spolku Žumpa z Nučic. Rozhodně se nejedná o eroticky laděnou hru, naopak – je to absurdní komedie se sextetem disidentů-partyzánů v zemljance, kteří jsou natolik vyhraněné charaktery, že se nedokážou domluvit na diverzní akci. A ještě jedna vzpomínka na dramatiku z období socialistického, totiž muzikál pro činoherce z pera Oldřicha Daňka, zpracovávající události roku 1914 v Paříži, kde se schyluje k první světové válce, ale zároveň společností rezonuje proces týkající se lásky a vraždy. Pod názvem Jedno jaro v Paříži aneb Krvavá Henrietta můžeme sledovat v provedení divadla Stodola ze Sivic a režii Jana Říhy příběh, který působí v některých bodech překvapivě aktuálně, především v propojení politiky, financí a médií. Je to taková symbolická ukázka toho, jak „malé dějiny“ úzce souvisí s dějinami velkými, na jejichž pozadí se odehrávají. Do pohodové doby 1. republiky jsme se vrátili v půvabné inscenaci, vytvořené na základě adaptace románu Zdeňka Jirotky Saturnin, jejímž autorem i režisérem byl Václav Polda. Na rozdíl například od filmové či televizní verze románu, kde jednoznačně dominuje svérázný sluha Saturnin, dostává v této inscenaci větší prostor mladá dvojice, totiž nesmělý introvert Jiří Oulický a jeho zbožňovaná slečna Barbora. Inscenace, která původně vznikala k 50. výročí DS Klas z Klášterce nad Ohří, je naplněna gagy, humornými situacemi, tancem a zpěvem. K příběhu současného autora Josefa Pánka z knihy Láska v době globálních klimatických změn sáhl kolektiv Reverzní dveře z Brna pod vedením Kamily Konývkové-Kostřicové. Autorka adaptace vybrala z knihy jeden z motivů, totiž autorovy až mystické zážitky z pobytu v indickém městě Bangalore. Inscenace, kterou na JH vyslal festival Poezie Wolkrův Prostějov, nazvali tvůrci Zdrhnout z Indie.
Lákavost severské mytologie, konkrétně inuitské – eskymácké, která se stala základem choceňského festivalu Na sever, ukázaly dva malé tituly, které byly k vidění na JH. Jedním z nich je sólo Hany Voříškové pod dlouhým názvem Nikdy naráz netrápí tě mráz a oblak komárů, poeticky zpracované kruté příběhy, související s životem a přežitím v extrémních podmínkách. Méně drasticky působila drobnička souboru Popcorn ze ZUŠ F. A. Šporka z Jaroměře Svět je v rozpacích v režii Jarky Holasové, inspirovaná grónskými mýty a zápisky Knuda Rasmussena. Mytickou inspiraci (tentokrát ze Sumeru) měla i hodně alternativní inscenace Totování náchodského souboru D.R.E.D, zpracovávající podsvětní mýtus a dotýkající se zároveň hledání vlastní cesty životem bez omezujících hranic. Součástí koncepce byla i explicitní nahota několika protagonistů a prolnutí jeviště a hlediště, kdy herci lezli po sedadlech mezi diváky. Dvě představení Totování byla spojena s letošním hronovským skandálem. V odpoledním představení byla kvůli incidentu mezi herečkou a technikem přivolána policie (a celá kauza se řešila na nejrůznějších úrovních vedení i po festivalu), v druhém představení jsme byli svědky autentické svatby na jevišti. Právě v souvislosti s touto inscenací se hojně diskutovalo na téma umělecké svobody, hranic divadla a jeho prolínání s realitou.
Ryze autorské projekty
Na různých úrovních se i letos na festivalu objevily původní autorské projekty všeho druhu. Začneme-li u mlčení, pak byl jistě zajímavým pokusem sólový projekt Matěje Výborného Okamžikoka, v němž nastávající student katedry nonverbálního herectví HAMU vytvořil etudu, zpracovávající v různých rovinách konflikt dvou částí ega, které spolu neustále zápolí.
Na letošním festivalu nemohl chybět projekt, dotýkající se našich sousedů, tedy Ukrajiny. Stalo se tak velmi pozoruhodnou formou v inscenaci Cestovatelky, inspirované pocity a zážitky tří mladých dívek, které z planety Ukrajina přiletěly na planetu Plzeň a jsou tu konfrontovány s nejrůznějšími překvapivými zjištěními, odrážejícími různé kulturní a společenské zázemí. Dočasný soubor vznikl v rámci plzeňského integračního střediska organizace Člověk v tísni. Veronika Makohon, Olivia Volodko a Diana Postoiuk komunikují ve své rodné řeči (s českými titulky na plátně v pozadí) a kromě vlastních zážitků a tužeb se inspirují příběhy Exupéryho Malého prince a jeho návštěv různých podivných planet. Je to milé a zábavné, a zároveň nás to nutí uvědomit si nejrůznější problémy vzájemné integrace různých národů a jejich vnímání světa.
Hra Jiřího Voláka Družstvo Ďáblice Teritoriálního tyjátru z Prahy velmi svéráznou formou zkoumá některé události listopadu 1989. A to z pohledu zombies pobývajících na ďáblickém hřbitově, kde se bez ladu a skladu mísí hrdinové (farář Toufar) se zločinci (K. H. Frank). Celá záležitost se zaměřuje na první fake news, totiž kauzu (ne)mrtvého studenta Martina Šmída a bláznivou udavačku Drahomíru Dražskou, kteří se nedopatřením dostanou mezi duchy mrtvých.
Několik krátkých inscenací věnovaných v různých ohledech dorůstající generaci tvůrců, mnohdy dosud pubertálních, tedy generaci sněhových vloček, se dotýká rozmanitých generačních nedorozumění a kontrastu očekávání a výsledků, jinakosti, střetů s realitou i (marné) snahy žít si po svém. Do této skupiny lze zahrnout např. zajímavě pohybově a vizuálně pojaté Koleje beze smyslu studentského souboru STOPA z Liberce, Mý/isTOPy/i(s) souboru HuSDrŠ z Nového Města na Moravě či Báru LDO ZUŠ Jindřichův Hradec, nebo svéráznou road-movie za víkendovým dobrodružstvím souboru Brambůrky z Mostu pod názvem Kolik nám zbejvá?
Pokud byste hledali ideální titul pro rodinné publikum, nejlépe by asi bodovala původní sci-fi pohádka propojující motiv záchrany princezny s populárními mezigalaktickými hejblaty a vymyšlenostmi ve stylu Star Treku či konfrontaci lidského světa s umělou inteligencí à la Karel Čapek. Bezpochyby by vás oslovila jiskřivá a vtipná, blyštivá show Lenky a Víra Chaloupkových Za pět minut dvanáct Suchdolského divadelního spolku SUD ze Suchdola nad Lužnicí.
Vrcholy festivalu
Na závěr si ponechávám ty nejlepší zážitky z letošního Jiráskova Hronova. Soubor V.A.D. Kladno, který se na Hronově poprvé objevil na počátku 21. století a od té doby byl nominován téměř s každou inscenací, letos po právu získal Cenu Pavla Dostála. Díky tomu zde kromě představení vzešlého ze soutěžních činoherních přehlídek, totiž Nikoločavy, mohl uvést taky starší titul Feérie o Kladně, zpracovávající svéráznou formou starší i novodobou historii města, s nímž je soubor spojen. Pod vedením Kazimíra Lupince (jinak též architekta Jana Červeného), autora, režiséra a herce vzniká po léta spousta původních zajímavých titulů, z nichž některé se uplatnily i na profesionální scéně (Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka, Upokojenkyně). Letošní Nikoločava je inspirována návštěvou Zakarpatské Rusi a legendární vesnice Koločavy, spojené se zbojníkem Nikolou Šuhajem. Titul úmyslně boří legendu kolem inscenace a filmu Balada pro banditu, ale odkazuje i na další zdroje, jako román Ivana Olbrachta a stejnojmenný film Nikola Šuhaj loupežník z roku 1947, a konfrontuje tyto romantizované představy s dnešní skutečností zanedbané a odpadky zanesené vesnice, která se snaží komerčně využít této legendy prostřednictvím prodeje velmi bizarních suvenýrů.
Dalším pravidelným hostem, jehož sólová představení vždy slibují neobvyklý zážitek, bývá Tomáš Hájek, multitalentovaný starosta vesnice Poniklá, který jako zástupce Bažantovy loutkářské družiny (v níž figuruje sám) přiváží každoročně pozoruhodnou inscenaci, v níž hraje a zároveň vytváří live cinema pomocí meotaru. Tak můžeme současně nahlížet do jeho tvůrčí dílny a sledovat komiksově laděné obrázky vytvářené přímo před očima diváků na plátně nad ním. Letos si jako inspiraci vzal požár Národního divadla a v kabaretně laděném představení Nelkej, Čechie vymyslel alternativní historii, jak by vše dopadlo, kdyby v té době už existoval ponikelský požární sbor. Dá se říci, že Tomáš Hájek, který v Poniklé pořádá vlastní meotarový festival, herecky roste každým rokem. Původně se diváci zaměřovali u jeho představení především na to, co vzniká na plátně, ale v představení Nelkej, Čechie už protagonista předvádí regulérní kabaretní výstup, který je vtipný a chytrý zároveň.
A co profesionálové?
Každoročně jsou na programu i takzvaná inspirativní představení různých profesionálních uskupení, nejen od nás, ale i ze zahraničí.
Představení Američana Owena Coreyho, doporučeného asociací AITA/IATA, jsem už zmiňovala, dalším zahraničním hostem byl soubor, který se na Hronově objevuje opakovaně, totiž amatérský divadelní soubor DISK Trnava pod vedením profesionálního režiséra Blaha Uhlára, který tentokrát přivezl titul Cholesterol. Sedm herců nás v něm vtáhne do svého vnitřního světa, v němž se mísí banality s obsesemi. Představení je výrazně eroticky laděné, s mnoha provokativními momenty spojenými s lidskou psychikou a výraznou expresivitou. Svérázný Uhlárův scénický jazyk má pochopitelně své příznivce i odpůrce, v každém případě jsou jeho představení vždy inspirativní, a jedinečná.
Z českých inscenací přistál na Hronově titul Fredy, monodrama inspirované podivnou (a zároveň pozoruhodnou) osobností židovského sportovce a pedagoga Fredyho Hirsche, který měl na starosti děti v koncentračním táboře v Terezíně a Osvětimi a jehož smrt je obestřena záhadami. V režii Jana Nebeského tak vznikla další provokativní inscenace, které vévodí herec Miloslav König.
Nejzajímavějším titulem – alespoň z mého hlediska – byl společný projekt hradeckého divadla DRAK a Bratislavského bábkového divadla pod dlouhým názvem Zapsaný spolek českých a slovenských loutkářů uvádí: Kašpárek a zbojník, který vznikl k 30. výročí rozpadu Československa. Zároveň připomíná fakt, že československé loutkářství bylo před pár lety zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Obecně představení vtipnou formou glosuje vše, co mají Češi a Slováci společného, hraje se s tradičními loutkami a konfrontují se tu zvláštnosti národních povah. Ty jsou reprezentovány „revolucionářem – zbojníkem“ Janošíkem, který chce věci řešit razantně, zbrkle a okamžitě, i za cenu průšvihů či dokonce svého života, na druhé straně je tu český Kašpárek, který lišácky řeší situace tak, aby z nich vyvázl se zdravou kůží, byť může být nařčen ze zbabělosti a oportunismu. Tahle chytrá zábavná show poukazuje na nejrůznější zlozvyky, ale i to, co mají Češi a Slováci společného, v čem se doplňují. Svérázným způsobem je pak podáno i rozdělení republiky, jehož součástí je rovněž rozdělení „majetku“. Smějeme se, ale vlastně si přitom uvědomujeme, že se smějeme vlastním nedokonalostem a zbytečným problémům, které si způsobujeme sami.
A něco navíc
Letošní ročník Jiráskova Hronova byl výjimečný počtem diskusních fór – Problémový klub/PC se věnoval obecnější problematice divadelních fenoménů na základě zhlédnutým inscenací (za slovenskou stranu byla jednou z lektorek Miriam Kičiňová), neformální diskusní klub pro účastníky Klub rváčů aneb Nekorektně o viděném moderoval Jaromír Hruška a diskusní klub SČDO (Svazu českých divadelních ochotníků) vedla režisérka Hana Marvanová. Zároveň se paralelně odehrávala jedna část česko-slovenského mezinárodního kolokvia, či mezinárodní síťovací konference o účasti v umění (HE)ART BEATS! FOR THEATRE/Srdce bije pro divadlo, na němž čeští, slovenští, ale i chorvatští či holandští účastníci probírali témata spojená s amatérským divadlem v Evropě, specifika národních kultur, systém hodnocení a kritiky amatérského divadla, vzdělávání, přehlídek ad. Toto mezinárodní kolokvium má několik částí (mj. loutkové či taneční divadlo), přičemž shrnující kolokvium se uskuteční v příštím roce v Praze. Potěšitelné bylo v letošním roce, že na zahájení festivalu přijel ministr kultury ČR Martin Baxa, který je příznivcem divadla a je rovněž důležitý jako garant pro připravovanou žádost o zapsání českého amatérského divadla na seznam kulturního dědictví UNESCO v příštím roce.
I když se letošní Jiráskův Hronov neobešel bez mráčků, můžeme s radostí konstatovat, že české amatérské divadlo stále žije a daří se mu.
Jana Soprová
Pozn. redakcie: Divadlo DISK Trnava s inscenáciou Cholesterol a Ochotnický spolek Žumpa Náchod s inscenáciou Sex sa predstavili aj na Scénickej žatve 2023. Foto: Jakub Jančo.
Viac info a foto: https://jiraskuvhronov.eu.
