Malý krůček pro Jiráskův Hronov, ale velký krok pro české amatérské divadlo

Od 94. k 95. ročníku Jiráskova Hronova

Celostátní mezidruhová přehlídka amatérského divadla

Hronov, 2. – 10. august 2024

Text: Luděk Horký

Foto: Ivo Mičkal, archív festivalu, Divadlo Drak a Mezinárodní institut figurálního divadla: Antigona

Půlkulatý 95. ročník Jiráskova Hronova je za dveřmi. Nejlepší důvod k letmému ohlédnutí za ročníkem minulým. Tím spíše, že 94. ročník Jiráskova Hronova přinesl jednu nenápadnou, ovšem důležitou změnu. Tou je prostupnost diváckých řad. Jednotlivé předplatitelské skupiny už nejsou definovány tak, aby každý účastník festivalu za každou cenu stihl vidět celý jeho program. Logika stavby diváckých skupin je jiná a více vychází z obsahové příbuznosti vybraných množin představení. Zdá se to být pouze změnou provozně technického charakteru, ale její skutečný, dlouhodobý dopad bude podle mého mínění hlubší a nesmírně užitečný. Bude mít přímý vliv na filozofii festivalu a na šíři možností jeho dalšího rozvoje. Jiráskův Hronov bude i nadále poskytovat svým programem ucelený přehled toho nejlepšího, co se v českém amatérském divadle za poslední rok urodilo napříč druhy a žánry. Ale už to nebude jeho jediným ani hlavním úkolem. Priorita se posune k pestrosti programu, ve kterém může být nyní více hracích slotů, než kolik může jeden divák za dobu svého pobytu na festivalu vůbec pojmout. Festivaloví hosté si budou nuceni vybírat a o programu aktivně přemýšlet. Aniž by byl omezen hlavní program, bude posílen program doprovodný a off-program. Tím je zahájena další vývojová fáze Jiráskova Hronova, největšího svátku českého amatérského divadla. Je to vývoj od přehlednosti k pestrosti, tedy od přehlídky v doslovném slova smyslu k festivalu, který nejen poskytuje přehled o trendech v oboru, ale především poskytuje prostor k tomu, aby na něm trendy přímo vznikaly. Prostor k uměleckému setkávání a k výměnám jak inspirací, tak názorů. Jak mezi tvůrci různých divadelních druhů a žánrů, tak mezi jejich diváky. Ti se postupně stanou spolutvůrci festivalu, na kterém už nebudou hnáni setrvačností zvyku vidět vše, nýbrž na kterém dostanou možnost svůj program volit vždy z více možností. V Hronově dostane prostor více tvůrců včetně těch, kteří stojí mimo hlavní proud. Do Hronova vstoupí, byť po špetkách, duch Avignonu.

Mám-li hodnotit 94. ročník jako zkušební, pak prospěšnost tohoto programového záměru jednoznačně potvrdil. K výměnám názorů docházelo nejenom při odpoledních sezeních Problémového klubu, který má charakter odborné talk show, nebo při utkáních nočního diskuzního Klubu rváčů, který je názorovým kotlem Jiráskova Hronova. Diskutovalo se všude a proti myšlenkovému vyznění jedné – řekli byste neškodné – inscenace reprezentující větev venkovského ochotnického divadla se konala dokonce manifestace v sále Jiráskova divadla v době děkovačky a poklidná demonstrace na náměstí po skončení druhého představení. I ta měla sama o sobě performativní charakter. Více o ní níže. A tak to má být.

LESK A BÍDA ŽATEVÍHO SYSTÉMU NEBOLI CROSS MEZI ŽÁNRY

Žatevní systém zůstává zachován. V programu se tak vedle sebe potkávají inscenace mnoha odlišných druhů a žánrů – činohra, hudební divadlo, loutky, pantomima, výrazový tanec, divadlo hrané dětmi a divadlo hrané pro děti (což nemusí být nutně totéž), stejně jako nekompromisní divadelní experimenty. Dokonce bych řekl, že hlavní přínos téhle žatevní žánrové pestrosti tkví v tom, že crossžánrový už není jenom festival, ale crossžánrovými se často stávají i inscenace samotné. Crossžánr posiluje a stává se trendem. Jedním z těch, které Jiráskův Hronov nejen mapuje, ale pomáhá tvořit. Tvůrci si osvojují nové vyjadřovací možnosti a diváci jsou vedeni k potírání hranic a zahazování starých vnímatelských škatulek. Tezi, že má festival přímý vliv na zakořenění trendu v praxi, opírám o kolekci vybraných tzv. inspirativních představení. Tedy profesionálních divadelních inscenací zařazených do programu Jiráskova Hronova za účelem inspirace pro amatérskou divadelní obec. Těžko lze najít tradičnější činoherní titul, než jakým je Sofoklova Antigona. Loutkové divadlo DRAK z Hradce Králové ji přivezlo v originální adaptaci dramaturga Tomáše Jarkovského a režiséra Jakuba Vašíčka. Inscenace velmi zručně kombinuje činoherní dramatické situace s postupy a efekty alternativního a loutkového divadla. Je intertextuální, takže nejen převypráví antickou tragédii v razantním tempu osmdesátiminutové časovky, ale navíc poskytne jevištně vynalézavou projížďku celou Thébskou trilogií a do vtipné předmětové animace vtělí kvíz na téma stále živých odkazů řecké mytologie – Oidipovský komplex, Elektřin komplex, Psýché, Éros, Delfská věštírna. To vše je důsledně tematicky propojeno do působivé umělecké výpovědi o těžkostech dospívání v odcizeném světě plném povrchních hodnot, image a reklamy. Z hlediska taxonomie v systému českého amatérského divadla by tahle inscenace (kdyby byla amatérská) mohla do Hronova přijet jak z národní přehlídky činoherního divadla ve Volyni, tak z národní přehlídky experimentujícího divadla v Písku, rozhodně pak z Loutkářské Chrudimi, ale směle také z rakovnické Popelky (divadlo pro děti a mládež). A na Mladou scénu by nepatřila věkem herců, ale myšlenkovým vyzněním. Ukázkový cross skrz druhy a žánry.

Jinak tomu nebylo ani v případu další inspirativní inscenace. Baletky od umělecké skupiny Spitfire Company v čele s performerkou Miřenkou Čechovou jsou rozkročeny mezi jevištním experimentem, tanečně pohybovým divadlem a divadlem dokumentárním. Scénický multimediální projekt je abstraktním ponorem do duše dívky bojující proti despotickému, dogmatickému systému a ztrátě vlastní identity. S věcnou, i když temnou sebeironií sledujeme člověka zápasícího se zaslepenou poslušností, sebedestrukcí a strachem nedostát svému snu v kontrastu surreálných obrazů, evokujících univerzálně platné fenomény manipulace a teroru.

MOCNÉ KOUZLO NETWORKINGU A RISK JAKO ZISK

Pokud jde o výměnu inspirace a networking, i jejich význam je podle mého názoru na vzestupu a dostávají v Hronově čím dál větší prostor. Nejenže se mezi sebou setkávají a síťují představitelé účinkujících souborů ze všech druhových a žánrových odvětví. To je celkem přirozené na všech festivalech a přehlídkách. Tmelem Jiráskova Hronova jsou ovšem semináře Klubu (nejen) mladých divadelníků. Skladba seminářů nabrala v posledních dvou letech nový dech. Semináře nabízejí jednak mimořádně zajímavá vzdělávací témata a jednak unikátní osobnosti lektorů. Ty lákají na festival (nejen) mladé zájemce o amatérské divadlo a o divadlo vůbec. Potenciální příští tvůrce. Ze seminaristů se rekrutují věrní festivaloví diváci, kteří se do Hronova vracejí a do seminářů hlásí o generaci později své děti. Sociální vzorek festivalového publika obohacují semináře o dva důležité segmenty: O často velmi mladé divadelní fanoušky, jejichž srdce hoří pro Hronov, a o zkušené, renomované profesionály, jejichž vysoká koncentrace v kombinaci s účastí na celou dobu festivalu (velice důležitá okolnost kvůli příležitosti srovnávat!) nemá obdoby ani na festivalech divadla profesionálního. Není smyslem tohoto článku vypisovat zaměření jednotlivých kurzů. Důležité je, že rok od roku raketově stoupá úroveň výběru školitelů a že nejsou zdaleka všichni jen z Prahy. Minimálně osa našich hlavních uměleckých epicenter Praha – Brno – Ostrava je v lektorském sboru Jiráskova Hronova zastoupena velmi přiměřeně. Jde často o umělecké šéfy, režiséry či dramaturgy respektovaných tuzemských scén. Nechyběl mezi nimi umělecký šéf ostravského Divadla Petra Bezruče Jan Holec, ředitel pražského Divadla Minor Janek Jirků, dramaturgové Městského divadla Brno Jan Šotkovský a Miroslav Ondra, režisér Malého divadla v Českých Budějovicích Štěpán Gajdoš, vedoucí KALD DAMU Branislav Mazúch nebo děkan Divadelní fakulty VŠMU Matúš Benža. Ti z nich, kteří byli na Jiráskově Hronově poprvé, zdůrazňovali něco, co jsem si roky neuvědomoval – že prostor k navazování a prohlubování kontaktů nabízí festival v takové míře, a tak funkčním způsobem, že je cenný nejen pro tvůrce z oblasti divadla amatérského, ale že hronovský networking je nebývale funkční i pro přítomné profesionály. O účinném mixu nemluvě. Prostupnost a sdílení inspirací mezi divadlem amatérským a profesionálním má Hronov v krvi již mnohá desetiletí. Důležité je, že tenhle fenomén nemizí. Například mostecký učitel literárně-dramatického oboru na ZUŠ, zkušený a vynalézavý amatérský režisér Pavel Skála zaujal svou vysoce estetizovanou inscenací Kurvísci, která na bázi soutěžní reality show zkoumá mechanismy manipulace ve společnosti, ředitele Divadla Minor Janka Jirků natolik, že od něj dostal nabídku ke spolupráci s touto pražskou profesionální scénou. Osobně nepatřím k fanouškům Kurvísků, ale rozhodně patřím k sympatizantům uměleckého přístupu Pavla Skály k divadlu tématu. Hronov byl vždy místem, kde hranice mezi amatéry a profesionály padají jako domečky z karet. Nově začíná být i místem, kde mizí mantinely druhů a žánrů. Místem, kde je pocit uměleckého osvobození doma. Tak si to nepokazme a pečujme o tuto hodnotu, jak nejlépe budeme umět. Jednou z cest, jak to udržet, je nebát se zvát ani profesionály náročné či kontroverzní. Takové, kteří své amatérské kolegy nejen čile povzbuzují, ale kteří se je nebojí ani konfrontovat. Případná názorová konfrontace je totiž důkazem, že berou kolegy z amatérské sféry jako rovnocenné partnery. Myslím si, že festival, jakým je Jiráskův Hronov, by měl být festivalem sebevědomým. A sebevědomý festival se nebojí riskovat, pokud to za to stojí. Ve změně kurzu skladby lektorů v posledních letech se to, myslím vyplatilo.

CHYTRÉ DIVADO TÉMATU

Jako inspirativní sice festival označuje ty inscenace, kterými se snaží motivovat profesionálové amatéry, ovšem devět z deseti profesionálů potvrdí, že si pro změnu z festivalu odváží mnoho kvalitní inspirace od amatérů. Letos se o ni starala zejména divadla založená na silném tématu a na originalitě způsobu, jak je téma inscenace tvůrci zkoumáno.

Text Petry Severinové Vzpoura vařeček zkoumá v ironických souvislostech období vzniku gymnázia Minerva a ruku v ruce s tím i zrod českého feministického hnutí. Přiznaně si půjčuje motivy z Maryši či Prodané nevěsty a s nadhledem je kombinuje a variuje v kontextu literárního a historického dědictví 19. století. Inscenace je založena na principech pouličního a loutkového divadla, je jevištně vynalézavá ve své jednoduchosti a disponuje srozumitelným, a přitom kultivovaným humorem. Škoda jen, že soubor Červiven z Krnova nedotáhl svou výpověď, která ukázala známé české odpůrce rovnosti žen a mužů v nedbalkách, až k volebnímu právu žen. Mimochodem, autorem výroku o „vzpouře vařeček“, které mají doma míchat omáčky, místo aby chodily do školy, výroku, z něhož vychází název kritické inscenace, byl sám duchovní otec festivalu Alois Jirásek. Inu, časy se mění a je to dobře.

Je dobrým tónem posledních let, že amatérské divadlo objevuje nové zahraniční tituly a přináší je do našeho kulturního kontextu v českých premiérách. Jde povětšinou o oblast dramatiky, která není vůbec lákavá pro komerční profesionální scény a současně je tematicky či formálně natolik úzkoprofilová, že zůstane i stranou zájmu divadel veřejné služby. Těchto titulů se ujmou buď malá nezávislá profesionální divadla anebo – stále častěji – progresivní amatérské soubory. Mezi autory tohoto typu jednoznačně patří Léonore Confino se svou hrou Belgická rybka. Společnou zásluhou překladatele Petra Christova, režiséra Lukáše Křížka a Divadla RADAR jsme byli svědky dalšího takového dobrého dramaturgického objevu dotaženého do pozoruhodného inscenačního tvaru. Belgická rybka řeší málo omleté, a přitom nehynoucí téma našeho vnitřního dítěte jako utajované a utlačované bytosti, se kterou obvykle vedeme velký celoživotní dialog.

K dramaturgickým objevům přitom nedochází pouze na poli překladové dramatiky, ale i v oblasti divadelní adaptace. Pražský soubor Nekroflík pro ni zvolil několik krátkých próz japonského spisovatele Haruki Murakamiho. Jeho knihy jsou na knihkupeckých pultech v současnosti stejně žádané jako před časem díla Murakamiho souputníka Paula Coelha. Ať už je to pro způsob, jak citlivě se noří do hloubky lidské duše v krizové situaci nebo pro vtahující styl magického realismu, inscenátoři kvality předlohy dobře vycítili a umně přetavili do křehkých dialogů. Pod názvem Krajina s žehličkou zpracovali několik povídek ze sbírek Po otřesech a Muži, kteří nemají ženy.

K nesporným vrcholům ročníku patří hostování slovenského souboru dNO s inscenací No Land. Ta vypráví příběh o výstavbě Oravské přehrady, kvůli které bylo vystěhováno okolo čtyř tisíc obyvatel a jejich domovy byly následně zatopeny. Divadlo dNO pochází z Námestova, jehož polovina zůstala v padesátých letech pohřbena na dně Oravy. Ve své inscenaci ukazuje důsledky přesidlování tak, abychom je jako diváci hmatatelně pocítili. Vnímáme spolu s postavami tlak stoupající hladiny, strach i pocit vyděděnosti. K tomu napomáhají záměrně násilné interaktivní prvky jako stěhování diváků během představení. Inscenaci dobře prospěl nový hrací prostor, improvizovaný black box postavený uprostřed zimního stadionu. Ten měl z hlediska technické vyspělosti celou řadu porodních bolestí, ale i přes všechny nedostatky (zejména akustické) je pro kolekci hracích prostor Jiráskova Hronova nesporným přínosem, jak potvrdil například skvělý slovenský No Land.

Za český vrchol festivalového programu považuji osobně inscenaci Sklizeň od divadelního spolku Antonín Puchmajer. Jde o poslední autorské a režijní dílo nedávno předčasně zesnulého ideového frontmana skupiny Martina J. Švejdy. Soubor v něm zůstává věrný svému stylu skrytého, do jiných tvarů vnořeného literárního kabaretu vysoké myšlenkové úrovně, založeného na sarkasmu, sebeironii a cynickém konstatování stavu společnosti. Rovněž v nejnovější inscenaci se Puchmajer lyrice a sentimentu vysmívá, ovšem činí tak s neobvyklou jemností a nečekanou něhou. S lehkostí a humorem klade velmi vážnou otázku, proč si do predele nedokážeme se svými životy poradit lépe.

POLARIZACE KOMEDIE A ZÁBAVNOSTI

Jeden by řekl, že nejméně kontroverzní co do hledání harmonie mezi formou, obsahem a inscenačním záměrem budou divadelní projevy tzv. zábavního divadla. Opak byl pravdou. Oblast komedie, kabaretu a hudebně zábavního divadla byla na posledním ročníku festivalu značně polarizována. A mezi tvůrci v tomto oboru docházelo k nejvýraznějším polemikám o jeho smyslu. Vesměs šlo o souboj přístupu konzervativního (založeného na komediálních stereotypech) a progresivního (který hledá a nachází pro humor a komiku nová východiska). Progresivní linii reprezentovala nejen již zmíněná Sklizeň, ale třeba odvážný pokus o novou původní českou situační komedii od členů souboru Gen D z Dolních Břežan. Tedy o něco, na co nejsme v amatérském divadle zas tolik zvyklí. Šlo o variaci na gangsterské komediální žánrovky pod názvem Mafiano. Už jen nápad parodovat dveřovou komedii a mít k tomu jen jediný vchod na scénu dokážu ocenit. A za skvostnou považuji postavu šmejda prodávajícího hrnce, který do příběhu evidentně zabloudil z nějaké jiné, absurdní komedie. Inscenace má celou řadu řemeslných nedostatků, ať už v textu nebo v jeho provedení, ovšem jde o pokus veskrze sympatický.

V souvislosti s ním o to víc oceňuji, že v programu nechybělo ani inspirativní představení od brněnského profesionálního souboru Vejminek. Ten totiž nepřivezl nic menšího, nežli původní novou českou romantickou komedii nazvanou Čarodky aneb žena bez espritu a muž s fluidem hledají společnou chemii. Jde o komedii novou a veskrze kvalitní. Není divu, stáli za ní zkušení tvůrci moravské divadelní zábavy, pro které se nebojím použít označení, že jde o těžký kalibr lehkého žánru. „Nejdřív to vypadalo nevinně. Ale druhý den byly čarodějnice. A třetí den byl První máj. A čtvrtý den… No zkrátka romantická komedie. Z Brna.“ Libreto pro Čarodky obstaral Jan Šotkovský, texty písní Jan Duchek a režii Mikoláš Tyc. Vřele doporučuji.

Zdravou dávku sentimentu poskytlo divákům hned zahajovací představení Vítr ve větvích topolů DS Na tahu z Červeného Kostelce, osobitou variací na rakvičkárny v podání rukavičkové animace se blýskl soubor Popcorn z jaroměřské ZUŠ F. A. Šporka pod vedením Jarky Holasové a o další porci vynalézavé jevištní imaginace se tradičně postarala i Bažantova loutkářská družina s lehce parodickou adaptací Doylova Ztraceného světa, tentokrát bez meotaru. Parodiemi a variacemi na klasické detektivky, westerny, romantické komedie a jiné žánrovky se to na Hronově jen hemžilo. Je daností, že se tenhle druh divadelní produkce neobejde bez chytré práce se společenskými stereotypy, protože právě na způsobu jejich ztvárnění či porušování stojí a padá humor jednotlivých inscenací. Přičemž kvalitu humoru určuje množství originálních nápadů, jak stereotyp dramaturgicky vyložit nebo situačně vynalézavě využít. Důležité je rovněž celkové vyznění. S typy, archetypy a stereotypy pracuje tradičně zručně například suchdolský soubor SUD Lenky a Víta Chaloupkových, který zahrál jednak klasickou detektivku Sherlock Holmes – zrození zla a jednak hru na western pod názvem Wes. Kdo naopak na stereotypy zatlačil, aby z diváků vymačkal smích jak šťávu z citrusových plodů, to byla ŠAMU Štítina s hudební komedií Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách. Vtipy zde vycházejí ze zaběhlých schémat, podporují předsudky, hodně se opakují a málo překvapují. Přesto vedou k salvám smíchu, o který se v hledišti postará zejména starší divácká generace, zatímco mladí diváci užasle mlčí a kroutí hlavou. Inu, nic nestárne rychleji než ta část humoru, která se opírá o neustále se proměňující společenské normy. Čekal bych, že největší názorový skandál vyvolá na festivalu nějaké avantgardně bojovné experimentální divadlo. Ne. Dokázal to hrdý reprezentant Krakonošova divadelního podzimu, národní přehlídky venkovského divadla. To kvůli jeho inscenaci vyšli studenti na náměstí s transparenty „Stop stereotypům. / Jako fakt? / Umím se orientovat v mapách. / Zvládnu najít máslo. / A dost!“ Nic moc proti tomu myšlenkově už značně vyčpělému muzikálku a už vůbec nic proti ŠAMU Štítina a jejím freneticky nadšeným divákům. Ale udělala mi ta manifestace radost. Je to důkaz vůle o divadle diskutovat a vést o něm polemiky. Kde jinde, než právě v Hronově. A tedy – čistě sám za sebe – umím najít máslo a zasmát se i něčemu složitějšímu.

Program Jiráskova Hronova, vždy přibližně na konci první poloviny festivalu, osvěží bloky výrazového tance a pohybového divadla. V posledním ročníku mě při nich zaujaly pokusy vizualizovat tancem klasickou českou poezii, například Erbena nebo Holana. Byť bylo nesmírně zajímavé tuto druhovou metamorfózu umění sledovat, myslím, že k harmonii mezi slovem a tancem vlastně spíše nedošlo. Zpracováním české klasiky mě ale mile překvapil jeden z nejmladších účastníků Jiráskova Hronova vůbec, brněnský soubor Frgál na nitkách. Nereprezentoval Wolkrův Prostějov, nýbrž Dětskou scénu Svitavy. A šlo o toliko trojici raných teenagerů s vlastní osobitou a aktuální interpretací lyricko-epické básně Karla Havlíčka Borovského Křest svatého Vladimíra.

Na festivalu byla předána Cena Ministerstva kultury ČR za přínos v oblasti zájmových uměleckých aktivit. Této pocty se dostalo zcela zaslouženě dlouholetému architektovi vzdělávacího programu Jiráskova Hronova doktoru Milanu Strotzerovi. Došlo mi, jak důležití jsou pro další rozvoj festivalu lidé, jako je on, a jejich vytrvalost při té mravenčí práci se skladbou programu, aby byla důmyslná. S volbou inspirativních představení, aby skutečně ukazovaly nové možnosti. Se sestavením lektorského sboru, aby byl vyrovnaný a lidé v něm skutečně inspirující (nejde o zásluhy, jde o to zapalovat a směrovat příští tvůrce a příští poučené diváky). S určováním koncepce Zpravodaje JH, aby poskytoval čtenářům kvalitní reflexi a zdravě kritický obraz festivalového dění. Mimochodem, když už jsme u toho Zpravodaje – lze ho najít na webu časopisu Amatérská scéna, pokud byste chtěli o 94. Jiráskově Hronově zjistit víc. Řádky tohoto článku jsou totiž sečteny.