Letošní celostátní mezidruhová přehlídka amatérského divadla Jiráskův Hronov, jejíž 92. ročník proběhl v Hronově ve dnech 29. 7. – 6. 8., měla tak bohatý program, že nikdo z účastníků nemohl stihnout vše – jak to na správných festivalech bývá…

TEXT: Jana Soprová

FOTO: Ivo Mičkal

V hlavním programu se představily ty nejzajímavější divadelní inscenace, které vznikly v předchozím roce (a vzhledem k covidové pandemii i trochu dříve), vítězové oborových přehlídek z celé České republiky. Tradičně nejvíce jich bylo z přehlídky činohry Divadelní Piknik Volyně, které měly rekordní délku u obsazení (některé přesáhly i dvě hodiny), ale nechyběly ani další obory – loutkové a předmětové divadlo z Loutkářské Chrudimi, studentská divadla z Mladé scény v Ústí nad Orlicí, experimentální projekty ze Šrámkova Písku (mimochodem – součástí festivalu byl křest publikace k 60. výročí tohoto festivalu pod názvem Tekuté písky), ukázky práce těch nejmenších z Dětské scény ve Svitavách, ale také Seniorské divadlo z České Třebové, divadlo poezie z Wolkerova Prostějova, taneční divadlo z přehlídky Tanec, tanec v Jablonci nad Nisou, nonverbální divadlo a pantomima z přehlídky Otevřeno Kolín. Zkrátka, několik desítek inscenací, většina z nich byla hrána dvakrát na třech různě velkých scénách, takže v součtu přesáhl počet představení stovku. A to jen v hlavním programu. K tomu připočtěme pár hostujících inspirativních představení profesionálů, ale také amatérských souborů z ciziny, kterou tentokrát zastupovalo výhradně Slovensko. A pak tu byl velmi bohatý off-program v Parku Aloise Jiráska, kde se hrálo na dvou open-air scénách, jak přes den pro děti, tak večer pro dospělé.

Po covidových letech se letošní festival ukázal v plné kráse. Hrálo se na pěti scénách – v Jiráskově divadle, v sále Josefa Čapka, v Sokolovně, na dvou open-air scénách v parku, a svou roli sehrál i prostor náměstí, kde se mj. jako náplast na příliš horké dny odehrála velkolepá vodní bitva. A samozřejmě, nesmíme zapomenout na noční improvizované koncerty u Tritonu (kultovní vinné bistro), které se většinou protáhly až do časných ranních hodin.

Při tom všem účastníci nejen stačili navštěvovat dopolední odborné kurzy, z nichž nejvíce bylo slyšet o semináři režiséra Janka Lesáka AD/HD (Autorské divadlo/ Hledání dramatu), vedoucího katedry alternativního divadla DAMU Braňa Mazúcha PS (Performovat Sebe) a Martina Špetlíka Světlo a tma, zabývající se lighting designem, ale také o dětském semináři básnířky a zpěvačky Evy Sukové, který měl letos rekordní počet malých účastníků; shlédnout představení v hlavním programu, a diskutovat o nich v Problémovém klubu či v předpůlnočním Klubu divadelních rváčů aneb Nekorektně o viděném.

O čem a pro koho?

Pokud by byla řeč o tom, pro koho jsou festivalová představení určena, pak se dá s klidným svědomím odpovědět, že je tu pro každého něco. Stejně tak, jako jsou v seminářích zájemci od 16 let až po důchodce, v programu si najdou své jak ti nejmladší, tak i senioři (mnozí z nich se už několik desítek let účastní diskusního klubu Svazu českých divadelních ochotníků). Obsahově i formálně byl program velmi různorodý a časově nabitý.

Tradiční součástí festivalu jsou rozmanité přepisy a adaptace klasických děl – nejvýraznější byl patrně Čechovův Racek v provedení pražského divadla Radar (letos oceněného cenou P. Dostála), hodně se diskutovalo i o pojetí Sartrova S vyloučením veřejnosti DS Jirásek Česká Lípa, aktualizované verzi Havlovy Vernisáže, kvalitě černé komedie B. Ahlforse Popel a pálenka DS Vojan Libice nad Cidlinou a nepřiznaném zdroji slepecké šílené komedie Záblesk Společnosti bloumající veřejnosti z Turnova, naopak Daňkův Kulhavý mezek DS bratří Mrštíků z Boleradic na závěr festivalu příjemně překvapil lehkostí a vtipem interpretace. Dá se říci, že tato činoherní představení nejlépe odpovídají vkusu mainstreamového publika, a tak soubory především ve svých regionech mnohdy úspěšně zastupují/nahrazují profesionální soubory. Nicméně pro účastníky festivalu stojí tyto produkce přece jen na okraji zájmu. Více lákají experimentálnější formy představení, a samozřejmě autorské divadlo. Obojího jsme se na festivalu dočkali i letos.

Ženy ve všech podobách

Příjemně zarezonovalo ženské téma, které se objevilo v několika verzích. Hned na počátku festivalu vzbudil sympatie Ženský amatérský spolek – ŽAS z Homolí u Českých Budějovic, ve kterém protagonistky seniorského věku rozehrály tragikomický příběh o setkání skupiny někdejších amatérských tanečnic po padesáti letech. Dokud se tančí (s nevyřčeným, ale jasným dovětkem „ještě se neumřelo“) v autorském textu a režii Stanislavy Kočvarové si zahrála skupina akčních dam s velkým espritem, nakažlivou energií a smyslem pro humor. I když jsou v příběhu účastnice potupně vystrčeny do předsálí restaurace, kde se odehrává zběsilý karneval, postupně nás vtáhnou do hry a dozvídáme se mnohé o jejich celoživotních výhrách a prohrách. Nicméně po darované cigaretě marihuany odcházejí ze scény nikoli zkroušeně, ale rozjásané a plné života, i když výmluvně doprovázeny maskou kostlivce. Scéna Kralupy přivezla oblíbenou britskou hru Charlotte Keatleyové Máma říkala, že bych neměla o osudech několika generací žen jedné rodiny, jejichž životy se prolínají s dějinnými zvraty 20. století. Režisérku Jiřinu Lhotskou oslovily její někdejší žákyně ze ZUŠ, dnes už „zasloužilé matky“, aby s nimi po mnoha letech udělala inscenaci. Režisérka hru seškrtala a zaměřila se výhradně na vztahy mezi „matkami a dcerami“ a traumata, která se přenášejí z generace na generaci, čímž dosáhla festivalově únosné hodinové délky představení, a zároveň posílila a ujasnila vztahové linie.

Do historie se ponořily dva soubory. Z jaroměřské ZUŠ přivezl soubor pod vedením Jarky Holasové původní hříčku Viktorka, v níž se prolne příběh Viktorky z románu Babička a životní osudy spisovatelky Boženy Němcové. V hlavní roli v působivém monodramatu o nelehkém údělu žen, které se odlišují (diváci seděli v kruhu, a mezi nimi „vox populi“ – čili chór těch, kteří odsuzují) s přesností výrazu, půvabem a lehkostí obě postavy sehrála Karolína Novotná. Životní osudy Marie Montessori, opět ženy, která předběhla svou dobu a neměla to tedy v životě snadné, společně se členy studia PolaroID Divadla Polárka Brno, připravily Marie Bravencová a Iveta Kocifajová. V představení Maria M. nápaditě kombinují pohybové divadlo s dokumentárním, a zároveň konfrontují učební metody Montessori se zkušenostmi protagonistů – dnešních studentů – na ne vždy korektní přístup pedagogů. Zcela jiný druh produkce, založený na dokumentárním základě, přivezl soubor Nejmenší částice z Mostu. Členové skupiny pod vedením Pavla Skály zpovídali místní seniorskou rodačku, a v představení Eva H. autentický záznam jejího vyprávění kombinují s laskavou hravostí.

Podivný mužský svět

Pokud bychom hledali adekvátní protiklad k záznamu rozmanitých ženských osudů, tedy mužské téma v kostce, bylo jich výrazně méně. Ale oba dva viděné tituly měly nadprůměrnou úroveň. V obou případech se jednalo o monodramata. Tomáš Hájek, starosta obce Poniklá a jediný člen Bažantovy loutkářské skupiny, každoročně překvapí novým původním projektem, v němž účinkuje sám společně se svým meotarem. Opět jsme tedy byli svědky jeho „kutilství“ v rámci potemnělé laboratoře, v níž dává dohromady vtipnou výtvarnou mozaiku promítanou prostřednictvím meotaru na plátno. Tentokrát si jako téma vzal osobnost Augusta Salomona Andréeho, který se v roce 1897 vydal s několika nadšenci v gondole částečně řiditelného vodíkového balónu dobýt severní pól. To se ovšem nepodařilo, a tak publikum může sledovat prostřednictvím deníkových záznamů vědce tragédii celé výpravy raných dobyvatel neznámých končin světa. Hájek zachází s meotarem suverénně, stačí přitom i velmi sugestivně „být“ konkrétními postavami. Stejně jako jeho předchozí představení i inscenace Andrée v sobě měla správně namíchaný vtip, napětí i smutek.

Interpretačně okouzlilo monodrama Svatá hlava. Experimentálního textu Hany Lehečkové se ujalo plzeňské seskupení MY, a tak vzniklo velmi působivé a svérázné divadlo poezie. V režii Renaty Vordové (která jen sem tam do monologu zasáhne výkřikem ze zákulisí) exceluje František Kaska v roli duševně handicapovaného muže s dětsky naivním pohledem na svět. Uzavřen ve svém pokoji odehraje ve vnitřním monologu jen s pomocí „němého sluhy“ plného různých částí oděvu množství rozmanitých příběhů a jednoduchých, leč přesných charakteristik postav, které jej obklopují.

Autorské divadlo

Pokud jde o počiny autorského divadla, ty vždy patří k lákadlům především pro divadelní labužníky. Na letošním festivalu byla nabídka vskutku rozmanitá. Od zvláštního patnáctiminutového experimentu pod názvem ZÁRUBNI Nového divadla YESSS!!! ze Svitav, v němž „účinkovaly“ společně s mlčenlivými herci svítící luxfery evokující svět představ, vnitřních traumat a nočních můr, přes loutkárnu Krvák podle Krvavého románu Josefa Váchala ve svérázné, vtipné intepretaci souboru Na holou Hořovice pod vedením Ludvíka „Říhy“ Řeřichy až po původní hru Martina Sítka Na viděnou, sbohem od DS Břetislav Břeclav, kde se v nádražní restauraci scházejí bývalí členové jazzové kapely, povídají si, popíjejí a snaží se být veselí. Toto veselí má ovšem mrazivou pointu, když zjistíme, že tři z nich jsou Židi a zpěvačka je Cikánka a že společně čekají na transport do koncentráku. Text hry vzbudil diskusi, autorovi bylo vyčítáno, že taková situace by se ve 40. letech minulého století vzhledem k zákazům předcházejícím válce nemohla odehrát. Většina diváků však tento modelový příběh přijala vstřícně; atmosféra, kterou herci vytvořili, působila autenticky a ve zkratce prostřednictvím postav, včetně udavače, přiblížila skutečná traumata doby.

Z různých stran

Sympatické je, že Jiráskův Hronov nabízí skutečně širokou škálu žánrů, a tak se každoročně dostane i na oblasti výrazně menšinové, například divadlo hrané dětmi. Mnohé dětské výkony (například hlavní hrdinové v inscenacích Tanečního studia Light Praha a DS Břetislav Břeclav) byly na vysoké úrovni, ale jako každoročně se strhla debata nad tím, nakolik jsou děti v dětských souborech podřízeny eventuálně manipulovány svými pedagogy a režiséry. Faktem je, že děti, které v těchto scénických variacích vystupují, působí až profesionálním dojmem a zjevně jsou silně motivované. V této souvislosti připomeňme i aktivity souborů mostecké ZUŠ pod vedením Pavla Skály, kteří letos přivezli kromě zmiňované dokumentární Evy H. také svérázné zpracování Aristofanových Jezdců o úplatkářství a manipulaci v politice, které soubor Reservé odehrál na open-air prostoru dětského hřiště, ve virtuální hospodě s opravdovým pivem. V rámci bloků věnovaných pohybovému divadlu a tanci se představila řada mladých talentů z celé republiky.

Inspirativní hosté

Dramaturgie Jiráskova Hronova každoročně vybírá do inspirativního programu většinou komorní zajímavá představení profesionálních souborů. Tentokrát se představila inscenace NordOst, vypovídající o autentické teroristické akci v divadle Na Dubrovce v roce 2002. Ukazuje tragičnost rusko-čečenské války prostřednictvím monologů tří žen z různých stran konfliktu, v němž ani jedna strana není vítězem. Do české historie se obrací hit Tomáše Jarkovského a Jakuba Vašíčka Emil aneb O Háchovi v interpretaci pražského souboru D21. Ukazuje válečného českého prezidenta Emila Háchu v jiném světle, než je tradičně vnímán; nikoli jako zrádce, ale intelektuální osobnost s tragickým osudem. Tehdejší politickou situaci propojuje s výstupy populární dvojice Wericha a Voskovce, jejichž někdejší výrazná levicovost ubližovala, aniž to tušili.

Z nedalekého zahraničí přijely dva slovenské soubory, jejichž inscenace uspěly na Scénické žatvě a byly do Hronova vyslány prostřednictvím mezinárodní organizace amatérského divadla AITA/IATA. Ukázala se výrazná jinakost slovenského divadla, a přijetí obou inscenací bylo výrazně kontroverzní. Na jedné straně nadšení, na druhé demonstrativní odchod některých diváků. To se týkalo Divadelného súboru DISK Trnava pod taktovkou legendárního režiséra Blaho Uhlára. DISK přivezl nonverbální inscenaci Obolus, který kombinuje krátké scénky ze života komunity bezdomovců s hudbou J. B. Lullyho a tanečními barokními klišé. Toto vysoce kontrastní propojení vysokého a nízkého ukázalo originální pohled na propojení minulosti a současnosti. V každém případě divadlo, nad kterým stojí za to se zamyslet. V druhém případě zaujal spíše než otřesné drama trojnásobné vraždy na Oravě v nonverbálním provedení spíše zajímavý příběh nového souboru dNO Námestovo. Architekt Lukáš Kubík a jeho žena, vystudovaná herečka, v době kovidové cítili, že tomuto místu je třeba oživení, a tak od roku 2020 nejenže vytvořili několik inscenací týkajících se lokální tematiky, ale také festival, který má každoročně jiné téma. Do Čech přivezli Hru na Boha o skutečné události, jejíž nevysvětlitelná krutost v roce 1960 zasáhla celé Československo. Místní občan přímo v kostele zavraždil bez vysvětlení tři lidi. V inscenaci postava psychopatického vraha nemluví, vyjadřuje se pouze pohybem. Inscenace poukazuje na to, že tento čin měl či mohl mít kořeny ve společenství vesnice, kde se projevují různé nešvary, mj. alkoholismus a modlářství. Na publiku nechává, aby samo hledalo vysvětlení tohoto činu. Vznik nového souboru v době nepříliš divadlu příznivé, v oblasti, kde do té doby kultura spíše neexistovala, může být pro české amatérské divadlo rozhodně inspirativní.