30 let festivalu pantomimy a pohybových umění PAN v Liptovském Mikuláši představuje ojedinělou etapu uměleckých aktivit na poli pantomimy a pohybového divadla, zahrnujících bezpočet představení, dílen – workshopů, odborných setkání, navazování vzájemných vztahů mezi umělci a veřejností včetně estetické výchovy a aktivizace tvořivosti místní mládeže. Vedle významných, dnes již řídkých festivalů oboru je liptovský horský festiválek svého rodu unikum. Jeho přírodní paralelu bychom našli jen na svazích švýcarských Alp v městečku Verscio, kde sídlí od 1975 let slavná škola Scuola teatro Dimitri (a při ní i malé divadlo), nebo v krátkém pokusu Ctibora Turby o vybudování Mezinárodní školy pohybového divadla v roce 1993 v lesním komplexu Manětín. Existence PANu je po celých třicet let svázána s osobností mima a pedagoga pantomimy Miroslava Kasprzyka. Svým způsobem zaplňuje nejen na Slovensku prázdné místo, které zůstalo po zániku velkorysého konceptu Mezinárodního festivalu Kaukliar Milana Sládka v Bratislavě (1989). Oč je PAN festivalem skromnějším, o to se stal unikátnějším – nepochybně díky nasazení a vytrvalosti jeho zakladatelů a geniu loci Liptovského Mikuláše, jehož prostředí vydalo nejeden počin významný pro slovenskou kulturu.
V druhé polovině osmdesátých let se jak v Československu, tak v zemích socialistického tábora intenzivně rozvíjela další vlna zájmu o moderní pantomimu, většinou na amatérské bázi a získávala si i mladší teoretiky. Tehdy ještě M. Sládek nedobrovolně pobýval v cizině, tudíž se snahy o profesní výuku v oboru obracely hlavně směrem k Praze. Kasprzykovy první kontakty s technickou průpravou výbavou oboru se odehrály pod vedením mima Vladimíra Guta, zakladatele svého času populární pantomimické skupiny Mimosa. Zde se také seznámil s dnes známým pedagogem Michalem Hechtem, s nímž spolupracuje dodnes. Existenci PANu předcházel soustavný zájem Miroslava Kasprzyka o divadlo a moderní pantomimu. Začal jeho účastí v Ochotnickém divadle Závodního klubu ROH Tesla v Liptovském Hrádku jako mluvící ochotnický herec. Podle jeho autentických vzpomínek (viz bakalářská práce Tomáše Kasprzyka) v roce 1985 nastudoval své první představení 0,1,2,3 jako sólovou pantomimu. Měla jsem to štěstí, že jsem za svého zdejšího letního pobytu viděla jeho reprízu; od té doby také trvá můj zájem o Kasprzykovu tvorbu.
První velké uznání, Cenu za nejlepší výkon (1985), získal Miro Kasprzyk spolu se svou první manželkou Tatianou na celoslovenské přehlídce malých forem v Popradu. Dále už šel vlastní cestou, s živelnou vírou ve vlastní talent a možnosti pantomimického umění. Také úspěšná vystoupení v Německé demokratické republice a další studia u mima Haralda Seimeho zvýšila jeho umělecké sebevědomí. Postupně si vytvářel vlastní repertoár a okruh zpřízněných duší. V roce 1988 získal s představením Vlaci Hlavní cenu na přehlídce Malé javiskové formy (MJF) v Popradě. V roce 1989 v Domě kultury v Liptovském Mikuláši při pátém výročí pantomimického sólového působení zorganizoval minifestival, který předznamenal touhu spájet na jedném jevišti slovenské umělce v pohybu. Setkali se divadla Tumáš, Úsmev, Divadlo na 8 a další. Později v roce 1992 se stal umělcem ve svobodném povolání a o rok později zakládá amatérské Studio pantomimy Kasprzyk. Přes deset žáků základní školy a jeho dva synové Lukáš a později i Tomáš zde rozvíjeli svou lásku k pantomimě. A tak se součástí uměleckého působení mima stáva pedagogika. Sídlem se stalo město Liptovský Mikuláš, jehož představitelé byli dlouho jediní, kdo jeho umění na Slovensku v málo vídaném divadelním oboru akceptovali.
Kasprzyk patří ke generaci, která se v Československu po zpomalení vývoje oboru po roce 1968 vydala na uměleckou dráhu vlastními, nečekanými cestami. K těmto odvážným mladým lidem patřila na Slovensku známější dvojice Olga Panovová a Lubo Piktor a několik jednotlivců, mezi nimi i posluchači Sládkovy Hochschule für angewandte Kunst v Essenu, kteří příležitostně vystupovali i doma. V 80. letech školy překročila svým významem hranice oboru vynikající skupina pohybového divadla Stoka. Mezi ony ojedinělé, v podstatě nezávislé osobnosti patřil i mladý Miro Kasprzyk, který se tehdy – podobně jako kdysi švýcarský klaun Dimitri – rozhodl pěstovat své umění v osamění, daleko od bratislavského centra, pod vrcholky velehor, tak trochu všem navzdory.
Protože Praha disponovala větším uměleckým zázemím, zajížděl Kasprzyk koncem 80. let se svými představeními do hlavního města republiky. Jeho příležitostné kontakty s českými mimy jsou spjaty s existenci Branického divadla pantomimy, které umožňovalo veřejné uplatnění institucionálně nezařazených talentů. Většinou šlo o amatéry i profesionály bez přístřeší, kteří zde – na periferii vzdálené od centra – našli možnost legálně vystupovat. Tyto produkce byly totiž oficiálně zaštítěny programem tzv. kulturně-výchovné činnosti mládeže v rámci Kulturního střediska pro Prahu 4. Divadlo bylo chudičké, ale jeho činnost bohatá, jeho vedení (Pavel Linhart, Eva Hofmanová, Jiří Turek i dramaturg Jan Kratochvíl) tolerantní a otevřené. Divadélko se stalo centrem umění pantomimy (včetně dalších forem alternativního umění) a svou činností představovalo uměleckou opozici vůči státem financované Pantomimě Ladislava Fialky. Je tudíž docela přirozené, že na jeho podiu hostoval i M. Kasprzyk. Jeho zdejší první vystoupení spadá ještě do jeho poloprofesionálního období. Nejprve se uvedl se svými Etudami. Brzy také reagoval na revoluční klima – v roce 1990 se zhruba desetkrát podílel na legendárních Mim sesssionech Borise Hybnera. Hrál tu jako rovný s rovnými s nejmladší generací českých mimů, i těmi, jejichž uměleckým záměrům předchozí doba nepřála. V Bráníce byl mezi svými, s nimi se také podílel na happeningu z 27. 6. 1990, který čerpal z radostné atmosféry porevolučního času: koncipován byl jako blafující hra předstírající únos diváků z Branického divadla do Vyšehradského proboštství. Pamatuji si ještě základní dojem z Kasprzykových vystoupení – menší podsaditý mladý muž uváděl hlavně své vlastní etudy s mimořádným smyslem pro humor, jeho výkon působil zemitě, gestika nebyla příliš stylizovaná, spíše blízká přirozenému pohybu. Byl to samorost, odlišný od všech ostatních účastníků a do paměti se mi zapsal právě výraznou gestikou svých pohybových sdělení. Na podzim 1990 se Kasprzyk už zařadil mezi umělce vystupující během Dnů československé pantomimy ve Švýcarsku (Wintethur). Tolik k raným počátkům jeho celoživotního úsilí, jež naznačují, že se od mládí jevil jako vnitřně svobodná, nekonvenční osobnost, která se upsala jedinečnému umění pantomimy.
Porevoluční éra vnesla do československé společnosti tvůrčí svobodu a s ní mnoho nadějí, možností a novinek nejen na uměleckém poli. Zánik socialistického zřízení a obrat k soukromokapitalistickému hospodaření však znamenal pro existenci oboru vážný úkol. Šlo o to vyrovnat se především dramaturgicky s proměnou životního obsahu a mentality společenského života, ale také odolat přívalu nových uměleckých konceptů přišlých z ciziny a zachovat si vlastní umělecký profil. Podstatná byla nutnost zajistit ekonomicky divadelní provoz bez jakékoliv státní nebo institucionální podpory. I pro umělce pantomimy to znamenalo přejít na profesionální bázi a podnikatelský systém, zpočátku často za cenu osobních obětí a nepohodlí. Bylo to těžké a dlouhodobě se to dařilo snad jen Ctiboru Turbovi a jeho souboru Divadla Alfred. Na ekonomické potíže například skončilo s velkou slávou založené první pantomimické divadlo v Praze Gag Borise Hybnera. A v této pro mimy tak složité situaci se Miro Kasprzyk rozhodl pro vlastní živnost (1992).
Nová doba mu konečně umožnila cestu na Západ za kolébkou pantomimického umění díky jeho angažmá v černém divadle Lumeco v Praze, kde krátce působil jako klaun a herec a s nímž měsíc hostoval na Sicílii. Přelom roků 1992/93 výrazně poznamenal zdravotní problém, který následně ventiloval umělecky v sólovém pantomimickém představení Au. Následně v roce 1994 přišlo pozvání z Německa a nominace na významný evropský festival European Comedy Awards ve Frankfurtu. Úspěšnou účast poté završil dalším uměleckým a organizačním skutkem: 3. 12. 1994 otevřel Miro Kasprzyk v prostředí Středního odborného obchodního učiliště v Liptovském Mikuláši I. ročník festivalu PAN. Jeho myšlenka na tvorbu „živé pantomimy pro všechny“ našla tehdy významnější podporu jen u kulturních pracovníků pod vedením Jaroslava Uhela, ředitele osvety v Liptovském Mikuláši, včetně metodičky pro divadlo Evy Stankovianské. Později štafetu převzal Stanislav Štofčík, a Dom kultúry v Liptovském Mikuláši, a drží ji pevně posledních patnáct let. Tehdy jsem si myslela, že je téměř nemožné pěstovat pantomimu stranou výbojů slovenského divadla, mimo divadelní region, který má své budovy, diváky, teoretiky, kritickou obec, atd. V Liptovském Mikuláši však nešlo a ani dnes nejde o běžný festival uvádějící hlavně zajímavá domácí a zahraniční díla. Jeho specialitou je ryze demokratický program s charakteristickými rysy umělecké osvěty. Vždy to byla a je intenzivní péče o umělecký dorost, snaha, s jakou se snaží Miro Kasprzyk získat pro svůj milovaný obor pokračovatele a následníky, a také intenzivní péče o aktivní život mládeže formou nejrůznějších kulturních aktivit v rámci liptovského regionu. Od počátku jasně formuloval své záměry: „Pantomímu pre všetkých – kým to budem organizovať, budú sem chodiť všetky deti, ktoré majú chuť. Pokojne aj také, o ktorých máte pocit, že byste ich na javisko neposlali. Nie je predsa cieľom urobiť z nich mímov alebo hercov. Ale ak sa to podarí, tak super, ale primárne chceme ukázať rôzne zážitky a radosti, ktoré im pomôžu v neskoršom živote.“ Tento cenný úmysl rozvinul postupně do promyšleného systému, jehož podstatné rysy vtělil právě do organizace PANu. V letech 2013 – 2016, kdy jsem se účastnila celého programu přehlídek, tvořila podstatu jedné linie dramaturgie PANu právě soutěžní přehlídka pantomimy sólo, duo, trojic a souborů. Ta byla výsledkem pedagogických aktivit, které rozvíjely vědomí mladých účastníků o pohybu vlastního těla a podněcovaly jejich tvořivost. Kasprzyk celý systém posléze obohatil o další uměleckou disciplinu improvizované akce a souhry určené speciálně pro trojice. V roce 2014 se účastnilo festivalu čtyřista mladých lidí a soutěže o pohár primátora přes deset týmů. Nepočítám do toho masivní účast studentů ZUŠ, ale i soukromých konzervatoří z celého Slovenska na všech představeních festivalu. Nemohu také zapřít své ohromení z hlediště plného mladých lidí pozorně sledující práci svých kamarádů ani dojem, že se setkávám s generací, která pozdvihne – bude-li jí přáno – kulturní a společenský život Slovenska na nebývalou výši. To však neznamená, že by Miro Kasprzyk nemyslel na ty, kdož měli vyhraněný umělecký zájem o pantomimické umění. Těm byly určeny dílny různé povahy akceptující jak klasickou pantomimu, tak moderní tendence v šíře koncipovaném oboru fyzického divadla až po žonglování. Tyto kurzy zajišťovali profesionální pedagogové nejrůznějšího zaměření ze Slovenska, Čech i blízkého zahraničí. Kasprzyk však myslel ještě dále, uvažoval i o vysokoškolské možnosti studia oboru. Svým způsobem tento nápad suploval navázáním pravidelné spolupráce PANu s pražskou Katedrou nonverbálního divadla HAMU pod vedením Adama Halaše od roku 2009 (prvními lektoři byli Adam Halaš a Štefan Capko), která průběžně obohacuje program přehlídky o mezinárodní rozměr, zvláště když zde působili a působí slovenští absolventi pražské Hudební a Taneční fakulty. Z prostředí PANu také vzešla mimořádná osobnost Petra Vrti, žáka prof. Zoji Mikotové, absolventa JAMU, který si po absolutoriu založil v Banské Bystrici první profesionální divadlo neslyšících Tiché iskry.
Festivalový program se také ustálil v rámci pravidelného systému, v němž dopoledne patřívá workshopům, eventuelně jiným formám nácviku, polední čas přednáškám, odpoledne soutěžím a večer je věnován ukázkovým představením domácích a zahraničních hostů. V nich se pravidelně objevuje Kasprzykův večer po názvem MIMshow. Za svých pobytů na festivalu v Liptovském Mikuláši jsem měla možnost shlédnout několik jeho vystoupení, ve kterých se vždy představil jako svérázný pantomimický typ oscilující mezi postavou klauna, klasického šaška a legračního ducha horských cest. Většinou se zde projevoval jako samostatný autorský tvůrce pracující vlastní, jednoduchou, ale výraznou pohybovou estetikou a osobitého až rustikálního humoru. Vystupoval však také i v převzatých (jak je v žánru obvyklé), více-méně známých pantomimických etudách se záviděníhodnou lehkostí a smyslem pro poezii pohybu. Na festivalech PAN působil také jako hlavní moderátor, našel si i pro soutěžní disciplíny dobrého partnera v Adrianu Ohrádkovi. Na scéně i mimo ni je Miro Kasprzyk jedinečný – jako skvělý improvizátor přechází z jedné polohy do druhé, vzhledem k několika funkcím, které zastává najednou – jako fenomén tvořivé lidovosti. Na rozdíl od běžné představy konferenciéra je vždy spíše prvním hercem, v originálním barvitém kostýmu, organizuje s přehledem celý divadelní provoz i masy (!) mladých dychtivých diváků. V kostýmu pak přechází rovnou na umělecké pole. Např. v roce 2014 zahajoval svou „dirigentskou“ etudou, interaktivním výstupem řídícím divácký „orchestr v hledišti“. Jeho bizarní postavička vybavená mohutným nepěstěným vousem a vlasy, s cylindrem na hlavě, naditá do černého fráčku, klasického pantomimického trikotu a naboso, se pak během představení objevila ještě v několika roztomilých komických výstupech; jako nejlepší si pamatuji etudu „na výletě“, kterou hrál se synem Tomášem, výtečným komikem, absolventem HAMU, který mu byl znamenitým spoluhráčem: jejich poloimprovizovaná groteska jízdy v rozpadajícím v autě, z něhož odpadávaly jednotlivé díly, sršela tehdy báječnými pohybovými nápady hodnými vystoupení bratří Marxů.
Velkou událostí na PANu byla vždy účast doyena slovenské pantomimy Milana Sládka. Po celém světě uznávaný mistr zde vždy dokázal uchvátit návštěvníky jak svým uměním, tak přitažlivostí své osobnosti. Všechna vzletná hodnocení z úst významných umělců a teoretiků, publikace a filmy o jeho tvorbě, to všechno pro mne převážil živoucí kontakt a bezprostřední uznání jeho mladých liptovských obdivovatelů. M. Sládek zde v roce 2013 uvedl na 20. ročníku za všeobecného obdivu svá klasická i novější pantomimická čísla. Později byl znovu přítomen prostřednictvím videozáznamu, na které jsem o své přednášce zprostředkovala jeho myšlenkově závažnou vrcholnou inscenaci Křížová cesta. I tehdy byl ohlas mimořádný, nechyběly ani slzy. Z předních mimů z Čech zde vystoupili Boleslav Polívka, Radim Vizváry, průběžně zde působí Roman Horák jako pedagog, mim i tvůrce souboru Squadra sua, několik let se aktivně účastnil i v Čechách působící Štefan Capko – klaun a šéf souboru Circus sacra, spolu s nimi celá plejáda méně známých, ale kvalitních osobností. Zvlášť zdařilá byla v letech 2013 – 2016 představení nastudovaná českými a slovenskými studenty HAMU – ti se později objevili o rok později už jako absolventi s vlastními představeními. Šlo o Antona Eliáše, Lukáše Šimona, Báru Debnárovou, Valérii Radzovou – Daňhovou, Tomáše Kasprzyka, Elišku Navrátilovou a celou řadu dalších.
Také zahraniční účast byla v letech 2013 – 2016 zajímavá: arménsko-francouzský mim Wahram Zaryan prošel kromě arménských učilišť také školou Marcela Marceaua v École de Mimodrame. Hrál stylem, který je směsí obou školení, básnický deník pojednávající o životě emigranta s jeho vykořeněním, vzpomínkami na domov a lásku. 2014 vystoupila mladá italská herečka Serena Balivo (nositelka Národní ceny Realtá del Teatro), která vnesla na jeviště pěstěnou divadelní kulturu své země v monodramatu Peklo a děvčátko. Předvedla kultivovaný, rytmicky dobře vystavěný slovní projev, který provázela pohybovou řečí těla, jehož stylizace odpovídala příběhu neměnným postojem malé holčičky s vypjatým bříškem a nejistýma nožkama. Režijně a scénograficky elegantní dílo překračovalo žánrové hranice PANu, bylo však poučným příkladem synergie slova a pohybu. Velmi cenné bylo také představení Etud proslulého Varšavského centra pantomimy pod vedením Bartłomieje Ostapczuka, který v roce 2008 založil skvěle fungující centrum, které má dva soubory – Studio pantomimy a Teatr. Soubor pracoval s velkou elegancí své marceauovské techniky a byl především svědectvím vysoké kultury, jaké obor v Polsku od časů Henryka Tomaszewského dosáhl. Všechna to byla i myšlenkově cenná díla, hovořící bezprostředně o údělu současného člověka. Setkání účastníků festivalu se zralým mistrovstvím hostů ze zahraničí bylo a je vždy cenné pro poznání jaké umělecké výše a obsahu může pantomima a pohybové divadlo dosáhnout, zejména jde-li o představu mladých účastníků festivalu, kteří ještě nepoznali světovou scénu.
Za posledních třicet let se obraz pantomimy a pohybového divadla zásadně proměnil a také rozšířil o malé i velké festivaly různých forem pohybového divadla, které našly své pořadatele a návštěvníky v různých evropských městech a městečkách. Přibyly i slovenské soubory, jejichž význam překračuje hranice, jmenujme alespoň nejproslulejší Farmu v jeskyni Viliama Dočolomanského. Objevili se i zkušení pedagogové jako přemýšlivý žák Milana Sládka Juraj Benčík a další; vývoj oboru jde stále kupředu. I Miro Kasprzyk rozšířil při svém maximálním vytížení své aktivity mimo oblast liptovského regionu: patnáct let učil pantomimu na Církevní konzervatoři v Bratislavě, aktuálně učí na soukromých konzervatořích ve Zvolenu a Liptovském Hrádku, na workshopech pro herce i letních divadelních táborech. Syn Tomáš Kasprzyk, vynikající mim a klaun, působí s manželkou Eliškou, absolventkou HAMU, a Kati Lehtola, zakladatelkou z Finska, v uměleckém seskupení HELMIME v Helsinkách. Vyučuje na workshopech ve Finsku, také na International School of Helsinki, pořádá pedagogická turné po Střední Evropě. Patří k oné – již zmíněné nové generaci pohybového divadla, která pozvolna přejímá prapor svého oboru. Všechny, kdož se obávají odlivu talentovaných osobností ze země by jistě potěšilo, kdyby Tomáš Kasprzyk svou výjimečnou zkušenost a nadání uplatnil i doma.
V kontextu se zmíněnými uměleckými aktivitami v oboru pohybového divadla za několik posledních desetiletí není už existence festivalu zaměřeného na pohybové divadlo výjimečnou záležitostí. Není také problém navštívit významné světové festivaly, jako je např. Fringe v Edinburku. Přes tento rozmach se však zdá, že v ojedinělé kulturní enklávě Liptovského Mikuláše stále působí étos filantropické snahy zakladatele PANu o rozvíjení domácí, nejen pohybové kultury. Estetická a kulturní výchova mládeže vyžaduje – má-li přinést ovoce – obrovské úsilí. Předností Kasprzykova PANu vytvářet rodinné, srdečné prostředí je v těchto souvislostech mimořádnou kvalitou. Také zdejší radostné, obohacující klima napomáhající přirozenému rozvoji svobodného myšlení a tvořivosti moderního člověka určitě přineslo za třicet let festivalu PAN své blahodárné ovoce.
Ladislava Petišková
Foto: archív festivalu PAN
Viac info a foto:
